Dražen Dalipagić, muž, jehož jméno se v 70. a 80. letech minulého století skloňovalo s respektem a obdivem po celé Evropě, byl jedním z nejvýraznějších basketbalových umělců své generace. Jeho dráha, plná mimořádných úspěchů, ale také nečekaných zvratů, začala v bosenském Mostaru, městě proslulém svým starobylým mostem i vášní pro sport. Zde se 27. září 1951 narodil chlapec, který se později stane symbolem útočné síly a neuvěřitelné střelecké potence jugoslávského a následně i evropského basketbalu. Jeho přezdívka „Moskvić“, odvozená od jeho rodného města, ho provázela po celou kariéru a stala se synonymem pro těžko zastavitelnou střelu a nekompromisní bojovnost.
První kroky na basketbalových palubovkách učinil Dalipagić v klubu KK Lokomotiva Mostar, kde si brzy vybudoval pověst talentovaného a sebevědomého hráče. Jeho střelecké schopnosti a fyzická zdatnost nezůstaly dlouho bez povšimnutí. V roce 1971, ve svých dvaceti letech, se přesunul do Bělehradu, aby posílil slavný klub KK Partizan. Tento přestup se ukázal jako klíčový pro jeho další rozvoj. V dresu Partizanu strávil Dalipagić osm úspěšných sezón, během nichž se stal vůdčí postavou týmu a jedním z nejlepších hráčů jugoslávské ligy. V sezóně 1975/76 dovedl Partizan k titulu mistra Jugoslávie, což byl pro klub tehdy velký úspěch. Jeho průměry v této době byly impozantní, často se pohybovaly kolem 25 bodů na zápas, a jeho schopnost proměňovat klíčové střely v napjatých momentech mu vysloužila obdiv fanoušků i soupeřů. V dresu Partizanu se také poprvé výrazněji prosadil na mezinárodní scéně, zejména v tehdejším Poháru mistrů evropských zemí.
Dalipagićova kariéra byla neodmyslitelně spjata s úspěchy jugoslávské reprezentace. Jeho debut v národním týmu přišel v roce 1973 a okamžitě se stal jedním z pilířů týmu. Jeho vrcholným úspěchem na mezinárodní scéně bylo získání zlaté medaile na Olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. Na turnaji v Moskvě podával Dalipagić vynikající výkony, byl klíčovým hráčem týmu a přispěl k historickému triumfu. Kromě olympijského zlata získal s Jugoslávií také stříbrnou medaili na Mistrovství Evropy v Praze v roce 1981, kde byl zároveň vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. Dalšími úspěchy v reprezentačním dresu byly bronzové medaile z Mistrovství světa 1978 a Mistrovství Evropy 1979. Jeho schopnost hrát pod tlakem a jeho střelecké mistrovství ho činily nebezpečným pro jakéhokoliv soupeře.
Po osmi letech v Partizanu, v roce 1979, se Dalipagić rozhodl pro změnu prostředí a přestoupil do italské Serie A, kde oblékl dres týmu Reyer Venezia. V Itálii pokračoval ve svých skvělých výkonech a potvrdil svou pověst elitního evropského střelce. V sezóně 1980/81 se stal nejlepším střelcem italské ligy, což bylo další potvrzení jeho mimořádné kvality. V dresu Benátek strávil tři sezóny, během nichž byl stabilním lídrem týmu. V roce 1982 zamířil do jiného italského klubu, do Caserty, kde odehrál další dvě sezóny. Jeho schopnost adaptace na nové prostředí a pokračující vysoká výkonnost byly obdivuhodné. V Itálii si vybudoval další fanouškovskou základnu a upevnil si pozici jednoho z nejznámějších a nejrespektovanějších zahraničních hráčů v historii italské ligy.
V roce 1984 se Dražen Dalipagić vrátil do Jugoslávie a posílil tým KK Sarajevo. V dresu bosenského celku odehrál dvě sezóny a opět patřil k oporám týmu. Jeho návrat byl vítanou zprávou pro jugoslávský basketbal, který se v té době připravoval na další mezinárodní úspěchy. Po odchodu ze Sarajeva ještě krátce působil v dalších klubech, včetně KK Zadar, kde zakončil svou bohatou hráčskou kariéru. Jeho poslední zápasy odehrál v polovině 90. let, kdy už byl zkušeným veteránem, ale stále si zachovával svou pověstnou střeleckou potence. Jeho dlouhá a úspěšná kariéra, která trvala přes dvě dekády, svědčí o jeho mimořádné oddanosti basketbalu a jeho neuvěřitelné vytrvalosti.
Dražen Dalipagić byl známý nejen svými výkony na hřišti, ale také svou klidnou a soustředěnou povahou. Jeho charakteristická střela z dálky byla téměř nebránitelná a často rozhodovala zápasy. Během své kariéry nastřílel v jugoslávské lize celkem 7 074 bodů, čímž se stal jedním z nejlepších střelců v historii soutěže. V dresu reprezentace odehrál 198 zápasů a vstřelil 1 738 bodů. Jeho schopnost hrát na vysoké úrovni po mnoho let byla dána nejen talentem, ale také pečlivou tréninkovou morálkou. V soukromém životě se věnuje rodině a i po ukončení kariéry zůstal spojen s basketbalem, ať už jako divák, nebo v jiných rolích.