Jozef Tiso kdo to je?
Pavel Svoboda nehoda
Vagabund co to je?
Řidič
David Hume
Jerrald King Goldsmith, narozen 10. února 1929 v Los Angeles, Kalifornie, byl americký skladatel, dirigent a orchestrátor, jehož téměř padesátiletá kariéra od roku 1954 do roku 2003 zanechala nesmazatelnou stopu v oblasti filmové a televizní hudby. Jeho inovativní přístup a rozmanitost stylů z něj učinily jednu z nejvýznamnějších postav tohoto oboru.
Goldsmith, jehož rodiče Tessa a Morris Goldsmith byli potomky židovských imigrantů z Evropy, začal projevovat vážnější zájem o hudbu již v útlém věku. Hru na piano začal navštěvovat v šesti letech a ve třinácti letech se jeho studium prohloubilo pod vedením Jakoba Gimpela. V šestnácti letech se ponořil do studia teorie a kontrapunktu u Maria Castelnuovo-Tedesca. Jeho ranou inspirací se stal film Spellbound z roku 1945 od Miklóse Rózsy. Goldsmith následně navštěvoval kurzy u Rózsy na University of Southern California a zároveň studoval praktičtější hudební program na Los Angeles City College.
Profesionální dráhu zahájil v roce 1950 na CBS, kde pracoval jako písař v hudebním oddělení pod vedením Ludem Gluskina. Během svého působení na CBS skládal hudbu pro řadu rozhlasových pořadů, jako například CBS Radio Workshop, Frontier Gentleman a Romance, a také pro televizní programy jako Climax!, Playhouse 90 a The Twilight Zone. Po roce 1960 se jeho působení přesunulo do Revue Studios a Metro-Goldwyn-Mayer, kde spolupracoval s producentem Normanem Feltonem na hudbě k seriálům Dr. Kildare a The Man from U.N.C.L.E.. Jeho debut ve feature filmu přišel s snímkem Black Patch v roce 1957, následovaný dalšími filmy z padesátých let jako Face of a Fugitive a City of Fear. V šedesátých letech pokračoval v tvorbě pro televizi v seriálech jako Dr. Kildare, Gunsmoke a Thriller, a pro film složil hudbu k The Spiral Road (1962). Průlomové uznání si vysloužil za svou práci na westernu Lonely Are the Brave (1962).
Goldsmithovo skóre pro film Freud (1962) bylo atonalní a disonantní a přineslo mu první nominaci na Oscara. Jeho spolupráce s režisérem Franklinem J. Schaffnerem začala snímkem The Stripper (1963) a pokračovala řadou úspěšných projektů, včetně Planet of the Apes (1968), Patton (1970), Papillon (1973) a dalších. Hudba pro The Man from U.N.C.L.E. (1964) mu přinesla další uznání. V šedesátých letech složil hudbu k řadě dalších filmů, jako například Rio Conchos, Seven Days in May, A Patch of Blue a The Sand Pebbles, přičemž za A Patch of Blue a The Sand Pebbles získal nominace na Oscara a Zlatý glóbus. Jeho komediální tvorba z tohoto období zahrnuje snímky jako The Trouble with Angels a Our Man Flint. Avantgardní styl a inovativní techniky, které použil v Planet of the Apes (1968), včetně looping drums a imitace zvuků opic, jej zařadily na 18. místo v seznamu AFI. Na konci šedesátých let složil hudbu k filmům jako Bandolero! a 100 Rifles a vytvořil tematickou hudbu pro seriál Room 222 (1969).
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro Goldsmitha obdobím mimořádné kreativity a úspěchů. Jeho skóre pro Patton (1970) s využitím echoplexu a propojením s tématem reinkarnace mu vyneslo nominaci na Oscara. Emocionální hloubka jeho hudby pro Papillon (1973) byla rovněž oceněna nominací na Oscara. V roce 1974 složil pro Chinatown hudbu s výraznými vlivy východní hudby a jazzu, která nahradila původní skóre a získala si nominaci na Oscara a 9. místo v seznamu AFI. Jeho práce na The Wind and the Lion (1975) se vyznačovala použitím marockých nástrojů a přinesla další nominaci na Oscara. Temné chórové skóre pro The Omen (1976), které zahrnovalo první použití sboru v avantgardním stylu, mu vyneslo jediného Oscara za celou kariéru a nominaci na Best Original Song za Ave Satani. V tomto období složil hudbu k filmům jako Logans Run, Coma a Capricorn One. Jeho práce na Alien (1979) s využitím netradičních nástrojů jako indický roh a didgeridoo byla silně editována. Pro Star Trek: The Motion Picture (1979) vytvořil skóre pro VGer, které debutovalo s nástrojem Blaster Beam a získalo nominace na Oscara a Zlatý glóbus. V průběhu let složil hudbu k dalším filmům ze série Star Trek, včetně Star Trek V: The Final Frontier (1989), Star Trek: First Contact (1996), Star Trek: Insurrection (1998) a Star Trek: Nemesis (2002), a také k seriálu Star Trek: Voyager (1995). Jeho skóre pro televizní miniseriál Masada (1981) mu vyneslo cenu Emmy.
V osmdesátých letech Goldsmith pokračoval v inovacích. Jeho skóre pro Poltergeist (1982) s několika výraznými tématy mu přineslo nominaci na Oscara. Pro Hoosiers (1986) vytvořil inovativní skóre kombinující syntezátory, orchestr a zvuky basketbalu, které bylo rovněž nominováno na Oscara. Runaway (1984) bylo jeho prvním plně elektronickým skóre. V tomto desetiletí složil hudbu k filmům jako First Blood, Gremlins (za které získal Saturn Award), Rambo: First Blood Part II a Rambo III. Jeho práce na The Burbs (1989) zahrnovala neobvyklé prvky jako psí štěkání a parodii na call to war z Pattona.
Devadesátá léta byla ve znamení dalších úspěchů. Jeho skóre pro Total Recall (1990) je považováno za jedno z jeho nejlepších. Pro Basic Instinct (1992) vytvořil náročné dílo kombinující orchestrální a elektronické prvky, které bylo oceněno nominacemi na Oscara a Zlatý glóbus. Rudy (1993) přineslo klasické sportovní skóre. V roce 1996 složil pro The Ghost and the Darkness hudbu propojující tradiční irskou lidovou melodii s africkými rytmy. Jeho skóre pro Air Force One (1997), složené za pouhých 12 dní, nahradilo práci Randyho Newmana. Perkusivní a jazzové skóre pro L.A. Confidential (1997) mu přineslo další nominace na Oscara a Zlatý glóbus. V roce 1997 složil aktuální fanfáru pro logo Universal Pictures, která debutovala ve filmu The Lost World: Jurassic Park. Jeho skóre pro Mulan (1998), které kombinovalo východní, orchestrální a syntetické prvky, bylo jeho poslední nominací na Oscara a Zlatý glóbus.
Na přelomu tisíciletí Goldsmith pokračoval v tvorbě pro filmy jako Hollow Man a The Sum of All Fears. V roce 2001 složil hudbu pro simulátorovou atrakci Soarin Over California a později pro Soarin (2005). Jeho posledním filmovým skóre bylo pro Looney Tunes: Back in Action (2003). Ačkoli jeho skóre pro Timeline (2003) bylo nahrazeno, později bylo vydáno na CD.
Kromě filmové a televizní hudby se Goldsmith věnoval i koncertním dílům, jako například Toccata for Solo Guitar a Fireworks: A Celebration of Los Angeles. Vytvořil také studiové fanfáry pro řadu studií, včetně Paramount Pictures a Carolco Pictures. Jeho vliv zasahoval i do herní komunity, kde ovlivnil vývoj hudby pro videohry. V roce 1993 obdržel cenu Career Achievement Award od Society for the Preservation of Film Music a v roce 2017 mu byla posmrtně udělena hvězda na Hollywood Walk of Fame. V roce 1991 získal čestný doktorát hudby z Berklee College of Music. Jeho styl se vyznačoval unikátní instrumentací, použitím etnických nástrojů, nahraných zvuků, syntetických textur a tradičního orchestru. Mezi jeho hlavní vlivy patřili Igor Stravinsky, Aaron Copland, Miklós Rózsa, Bernard Herrmann, Béla Bartók a Alban Berg. Jeho práce byla oceněna slovy Henryho Manciniho, který o něm řekl, že „nás udržuje čestnými“ a „děsí nás k smrti“, a Bruce Eder ho popsal jako skladatele, který tvořil „vážnou hudbu v čistě romantickém duchu“. Marco Beltrami poznamenal, že Goldsmith „překlenul propast mezi starým hollywoodským stylem skládání a moderním filmovým skladatelem“.
Jerrald King Goldsmith zemřel 21. července 2004 ve věku 75 let v Beverly Hills v Kalifornii na rakovinu tlustého střeva. Byl pohřben na hřbitově Hillside Memorial Park Cemetery. Zanechal za sebou odkaz více než 200 produkcí a 18 nominací na Oscara, z nichž proměnil jednu. Jeho manželkami byly Sharon Hennagin a Carol Heather Sheinkopf a zanechal po sobě děti Joela, Carrie a Ellen.
Chad Hurley narození
Jan Klusák
Vlasta Burian wiki
Lin-Manuel Miranda
Karin Dorová wikipedia
Jon Brion
Jeffery Deaver kdo to je?
Jiří Šust
Jonas Vingegaard wiki
James Newton Howard