Nina Veškrnová (manžel/manželka)
Mojžíš vzdělání
Vidlák
Martin Pechlát rodina
Michel Legrand, celým jménem Michel Jean Legrand, se narodil 24. února 1932 v Paříži, konkrétně ve 20. obvodu. Jeho hudební dráha započala v rodinném prostředí, neboť jeho otec, Raymond Legrand, byl rovněž skladatelem, stejně jako jeho strýc Jacques Hélian, který působil jako dirigent. Matka, Marcelle Der Mikaëlian, a sestra Christiane Legrand, jež byla zpěvačkou, rovněž přispěly k jeho uměleckému rozvoji. Od mládí se věnoval hudbě, studoval na pařížské konzervatoři v letech 1942 až 1949 pod vedením renomovaných pedagogů jako Lucette Descaves, Henri Challan a Nadia Boulanger. Svou uměleckou dráhu zahájil již v raném věku, kdy se bez uvedení v titulcích podílel na filmové hudbě svého otce. Jeho talent se projevil i v aranžérské práci, když v roce 1951 vytvořil první aranže pro orchestr svého otce. V téže době navázal spolupráci s Jacquesem Canettim, pro kterého pracoval v divadle des Trois Baudets, na turné a pro vydavatelství Philips. Během své kariéry spolupracoval s řadou významných umělců, mezi něž patřili Jacqueline François, Henri Salvador, Catherine Sauvage a Jacques Brel.
Legrandova kariéra nabrala na obrátkách s úspěšným jazzovým albem „I Love Paris“ z roku 1954. V roce 1956 se stal hudebním ředitelem Maurice Chevalliera a o rok později Zizi Jeanmaire. V roce 1958 nahrál legendární album „Legrand Jazz“, na kterém spolupracoval s jazzovými mistry jako Miles Davis, John Coltrane a Bill Evans. Jeho umělecký záběr se rozšířil o aranžmá pro Barbra Streisand, například slavnou píseň „Cest si bon“ z roku 1966. Mezi jeho další jazzová alba jako leader patří „Holiday in Rome“ (1955), „Michel Legrand Plays Cole Porter“ (1957) a „Legrand in Rio“ (1958). Zkomponoval rovněž řadu jazzových standardů, jako například „La Valse des Lilas“ (známá také jako „Once upon a summer time“), „La Chanson de Maxence“ („You must believe in spring“), „What are you doing the rest of your life“ a „The Summer Knows“.
Významnou kapitolou Legrandova života byla jeho spolupráce s francouzskou Novou vlnou. Podílel se na hudbě k filmům režisérů jako Agns Varda („Cléo de 5 7“, 1962), Jean-Luc Godard („Une femme est une femme“, 1961; „Vivre sa vie“, 1962; „Bande part“, 1964) a Jacques Demy („Lola“, 1961; „Les Parapluies de Cherbourg“, 1964; „Les Demoiselles de Rochefort“, 1967; „Peau dÂne“, 1970). Od roku 1966 působil také v Hollywoodu, kde navázal přátelství s Quincy Jonesem a Henrym Mancini. Spolupráce s textaři Alanem a Marilyn Bergman mu přinesla celou řadu úspěchů, včetně Oscara za nejlepší původní píseň „The Windmills of Your Mind“ z filmu „LAffaire Thomas Crown“ (1968). Dalšího Oscara získal za nejlepší filmovou hudbu k filmu „Un été 42“ (1971). Jeho talent byl oceněn i cenami Grammy, kde získal pět vítězství z celkových 27 nominací v letech 1971 až 1975. Třetí Oscara mu přinesla hudba k filmu „Yentl“ z roku 1983, ve stejném roce složil hudbu k filmu „Jamais plus jamais“. Celkem zkomponoval hudbu k více než dvěma stům filmům a televizním projektům. Jeho hudba doprovázela i vystoupení světových hvězd, jako jsou Aretha Franklin, Celine Dion, Michael Jackson, Miles Davis, Louis Armstrong, Charles Aznavour, Frank Sinatra, Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald a Barbra Streisand. Spolupracoval rovněž s Claude Nougaro na jeho druhém albu „Le Cinéma“ (1962). Kromě filmové hudby se věnoval i klasické hudbě, složil dvě opery, balety a dva koncerty. Vystupoval jako klavírní sólista s mnoha orchestry po celém světě. V roce 1994 nahrál Requiem od Fauré a Duruflé. Od roku 1964 se věnoval i zpěvu, spolupracoval s autory Eddym Marnayem a Jeanem Dréjacem. Vydal album „Attendre…“ (1980), kde působil jako interpret, autor a skladatel. V roce 1978 vyšlo album „Disco Magic Concorde“. Jeho spolupráce s Mario Pelchatem v roce 2009 přinesla album s velkými hity a společné turné.
Michel Legrand byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou byla modelka Christine Bouchard. Druhou manželkou byla Isabelle Rondon, s níž se rozvedl v roce 2007. V roce 2013 se rozvedl s harpistkou Catherine Michel. Třetí a poslední manželkou se stala herečka Macha Méril, s níž se oženil v roce 2014. Z prvního manželství měl čtyři děti: Dominique Rageys (nar. 1952), Hervé Legrand (nar. 1959, který se stal pianistou a skladatelem), Benjamin Legrand (nar. 1962, zpěvák) a Eugénie Angot (nar. 1970, jezdkyně). Z prvního manželství měl také nevlastní sourozence Benjamina Legranda (spisovatele) a Oliviera Legranda (malíře). Jeho neteří byla zpěvačka Victoria Legrand ze skupiny Beach House a synovcem videomaker Alistair Legrand. Ke konci života získal americké občanství, francouzské občanství se vzdal v roce 2011.
Michel Legrand zemřel 26. ledna 2019 v americké nemocnici v Neuilly-sur-Seine na následky sepse. Pohřeb se konal 1. února v katedrále Saint-Alexandre-Nevsky v Paříži, následně byl pohřben na pařížském hřbitově Pre-Lachaise. Jeho poslední filmové kompozice zahrnují filmy „La Rançon de la gloire“ (2015) a „Les Gardiennes“ (2017). Na divadelních prknech se objevily jeho hry „Le Passe-muraille“ (1997), „Liliom“ (2011) a „Dreyfus“ (2014). Složil také „Concerto pour piano et Concerto pour violoncelle“ (2017). Mezi jeho další významná díla patří nahrávka „Les Moulins de mon cur“ (1998), album „Noël ! Noël !! Noël !!!“ (2011), hudba k inscenaci „Jarry sur la butte“ (1970), album „Je suis heureux“ (1985) a hudba k seriálu „Il était une fois… les Découvreurs“ (1994). Své životní zážitky zachytil v autobiografiích „Rien nest grave dans les aigus“ (2013) a „Jai le regret de vous dire oui“ (2018).
Legrandova bohatá kariéra byla oceněna mnoha vyznamenáními a poctami. Byl nositelem titulu Důstojník řádu umění a literatury, Důstojník národního řádu za zásluhy a Velitel Čestné legie (2015). Získal také Zlaté glóby (1969, 1984), Oscary (1969, 1972, 1984), cenu BAFTA (1972) a Félix (2009). Dále obdržel Prix littéraire du syndicat français de la critique de cinéma (2013) a Trophée dhonneur de la comédie musicale (2018). Jeho práce byla opakovaně nominován na prestižní ocenění, včetně Grammy Awards, Golden Globes, Oscarů, Césarů, Primetime Emmy Awards, Tony Awards a Drama Desk Awards.
Mezi další významná uznání jeho práce patří Palme dOr pro film „Les Parapluies de Cherbourg“ (1964), který sdílel s Jacquesem Demym. Na jeho počest byl pojmenován asteroid (31201) Michellegrand. V roce 2007 obdržel čestný doktorát z univerzity v Montrealu. V roce 2009 se slavilo 50 let jeho kariéry. V roce 2019 byl v Cherbourgu slavnostně otevřen most nesoucí jeho jméno, Michel-Legrand. K pátému výročí jeho úmrtí byla v roce 2024 vydána poštovní známka. Jeho život a dílo byly zachyceny v dokumentárních filmech „Michel Legrand, sans demi-mesure“ (2018) a „Il était une fois Michel Legrand“ (2024).
Gabriela Vermelho biografie
Mike Patton
Ježíšek
Martin Gore
Vilma Cibulková životopis
Michel Magne
Olivia Newton-John wikipedie
Michael Kamen
Tadej Pogačar wikipedia
Nick Glennie-Smith