Vojtěch Bernatský životopis
Josef Mladý wikipedie
Alexandr Veliký životopis
Pacifista kdo to je?
Michel Legrand, celým jménem Michel Jean Legrand, se narodil 24. února 1932 v Paříži, konkrétně ve 20. obvodu. Jeho hudební dráha započala v rodinném prostředí, neboť jeho otec, Raymond Legrand, byl rovněž skladatelem, stejně jako jeho strýc Jacques Hélian, který působil jako dirigent. Matka, Marcelle Der Mikaëlian, a sestra Christiane Legrand, jež byla zpěvačkou, rovněž přispěly k jeho uměleckému rozvoji. Od mládí se věnoval hudbě, studoval na pařížské konzervatoři v letech 1942 až 1949 pod vedením renomovaných pedagogů jako Lucette Descaves, Henri Challan a Nadia Boulanger. Svou uměleckou dráhu zahájil již v raném věku, kdy se bez uvedení v titulcích podílel na filmové hudbě svého otce. Jeho talent se projevil i v aranžérské práci, když v roce 1951 vytvořil první aranže pro orchestr svého otce. V téže době navázal spolupráci s Jacquesem Canettim, pro kterého pracoval v divadle des Trois Baudets, na turné a pro vydavatelství Philips. Během své kariéry spolupracoval s řadou významných umělců, mezi něž patřili Jacqueline François, Henri Salvador, Catherine Sauvage a Jacques Brel.
Legrandova kariéra nabrala na obrátkách s úspěšným jazzovým albem „I Love Paris“ z roku 1954. V roce 1956 se stal hudebním ředitelem Maurice Chevalliera a o rok později Zizi Jeanmaire. V roce 1958 nahrál legendární album „Legrand Jazz“, na kterém spolupracoval s jazzovými mistry jako Miles Davis, John Coltrane a Bill Evans. Jeho umělecký záběr se rozšířil o aranžmá pro Barbra Streisand, například slavnou píseň „Cest si bon“ z roku 1966. Mezi jeho další jazzová alba jako leader patří „Holiday in Rome“ (1955), „Michel Legrand Plays Cole Porter“ (1957) a „Legrand in Rio“ (1958). Zkomponoval rovněž řadu jazzových standardů, jako například „La Valse des Lilas“ (známá také jako „Once upon a summer time“), „La Chanson de Maxence“ („You must believe in spring“), „What are you doing the rest of your life“ a „The Summer Knows“.
Významnou kapitolou Legrandova života byla jeho spolupráce s francouzskou Novou vlnou. Podílel se na hudbě k filmům režisérů jako Agns Varda („Cléo de 5 7“, 1962), Jean-Luc Godard („Une femme est une femme“, 1961; „Vivre sa vie“, 1962; „Bande part“, 1964) a Jacques Demy („Lola“, 1961; „Les Parapluies de Cherbourg“, 1964; „Les Demoiselles de Rochefort“, 1967; „Peau dÂne“, 1970). Od roku 1966 působil také v Hollywoodu, kde navázal přátelství s Quincy Jonesem a Henrym Mancini. Spolupráce s textaři Alanem a Marilyn Bergman mu přinesla celou řadu úspěchů, včetně Oscara za nejlepší původní píseň „The Windmills of Your Mind“ z filmu „LAffaire Thomas Crown“ (1968). Dalšího Oscara získal za nejlepší filmovou hudbu k filmu „Un été 42“ (1971). Jeho talent byl oceněn i cenami Grammy, kde získal pět vítězství z celkových 27 nominací v letech 1971 až 1975. Třetí Oscara mu přinesla hudba k filmu „Yentl“ z roku 1983, ve stejném roce složil hudbu k filmu „Jamais plus jamais“. Celkem zkomponoval hudbu k více než dvěma stům filmům a televizním projektům. Jeho hudba doprovázela i vystoupení světových hvězd, jako jsou Aretha Franklin, Celine Dion, Michael Jackson, Miles Davis, Louis Armstrong, Charles Aznavour, Frank Sinatra, Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald a Barbra Streisand. Spolupracoval rovněž s Claude Nougaro na jeho druhém albu „Le Cinéma“ (1962). Kromě filmové hudby se věnoval i klasické hudbě, složil dvě opery, balety a dva koncerty. Vystupoval jako klavírní sólista s mnoha orchestry po celém světě. V roce 1994 nahrál Requiem od Fauré a Duruflé. Od roku 1964 se věnoval i zpěvu, spolupracoval s autory Eddym Marnayem a Jeanem Dréjacem. Vydal album „Attendre…“ (1980), kde působil jako interpret, autor a skladatel. V roce 1978 vyšlo album „Disco Magic Concorde“. Jeho spolupráce s Mario Pelchatem v roce 2009 přinesla album s velkými hity a společné turné.
Michel Legrand byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou byla modelka Christine Bouchard. Druhou manželkou byla Isabelle Rondon, s níž se rozvedl v roce 2007. V roce 2013 se rozvedl s harpistkou Catherine Michel. Třetí a poslední manželkou se stala herečka Macha Méril, s níž se oženil v roce 2014. Z prvního manželství měl čtyři děti: Dominique Rageys (nar. 1952), Hervé Legrand (nar. 1959, který se stal pianistou a skladatelem), Benjamin Legrand (nar. 1962, zpěvák) a Eugénie Angot (nar. 1970, jezdkyně). Z prvního manželství měl také nevlastní sourozence Benjamina Legranda (spisovatele) a Oliviera Legranda (malíře). Jeho neteří byla zpěvačka Victoria Legrand ze skupiny Beach House a synovcem videomaker Alistair Legrand. Ke konci života získal americké občanství, francouzské občanství se vzdal v roce 2011.
Michel Legrand zemřel 26. ledna 2019 v americké nemocnici v Neuilly-sur-Seine na následky sepse. Pohřeb se konal 1. února v katedrále Saint-Alexandre-Nevsky v Paříži, následně byl pohřben na pařížském hřbitově Pre-Lachaise. Jeho poslední filmové kompozice zahrnují filmy „La Rançon de la gloire“ (2015) a „Les Gardiennes“ (2017). Na divadelních prknech se objevily jeho hry „Le Passe-muraille“ (1997), „Liliom“ (2011) a „Dreyfus“ (2014). Složil také „Concerto pour piano et Concerto pour violoncelle“ (2017). Mezi jeho další významná díla patří nahrávka „Les Moulins de mon cur“ (1998), album „Noël ! Noël !! Noël !!!“ (2011), hudba k inscenaci „Jarry sur la butte“ (1970), album „Je suis heureux“ (1985) a hudba k seriálu „Il était une fois… les Découvreurs“ (1994). Své životní zážitky zachytil v autobiografiích „Rien nest grave dans les aigus“ (2013) a „Jai le regret de vous dire oui“ (2018).
Legrandova bohatá kariéra byla oceněna mnoha vyznamenáními a poctami. Byl nositelem titulu Důstojník řádu umění a literatury, Důstojník národního řádu za zásluhy a Velitel Čestné legie (2015). Získal také Zlaté glóby (1969, 1984), Oscary (1969, 1972, 1984), cenu BAFTA (1972) a Félix (2009). Dále obdržel Prix littéraire du syndicat français de la critique de cinéma (2013) a Trophée dhonneur de la comédie musicale (2018). Jeho práce byla opakovaně nominován na prestižní ocenění, včetně Grammy Awards, Golden Globes, Oscarů, Césarů, Primetime Emmy Awards, Tony Awards a Drama Desk Awards.
Mezi další významná uznání jeho práce patří Palme dOr pro film „Les Parapluies de Cherbourg“ (1964), který sdílel s Jacquesem Demym. Na jeho počest byl pojmenován asteroid (31201) Michellegrand. V roce 2007 obdržel čestný doktorát z univerzity v Montrealu. V roce 2009 se slavilo 50 let jeho kariéry. V roce 2019 byl v Cherbourgu slavnostně otevřen most nesoucí jeho jméno, Michel-Legrand. K pátému výročí jeho úmrtí byla v roce 2024 vydána poštovní známka. Jeho život a dílo byly zachyceny v dokumentárních filmech „Michel Legrand, sans demi-mesure“ (2018) a „Il était une fois Michel Legrand“ (2024).
Halle Berry rodina
Martin Phipps
Lev Nikolajevič Tolstoj rodina
Marvin Hamlisch
Michaela Dolinová wikipedia
Maurizio De Angelis
Svatá Dobroslava životopis
Nobuo Uemacu
Hakeem Olajuwon wikipedia
Murray Gold